Žilo se opravdu za FJI I. Blaze ? Pojďme se vrátit o 123 let nazpátek.
Maso se jedlo málo a bylo relativně drahé. Levné ale bylo jídlo v restauraci. Dršťková polévka stála 10 haléřů, snídaně na vidličku 20 až 30 haléřů a oběd od 40 haléřů – běžně stál v rozmezí 50 až70 haléřů. Například vepřo knedlo zelo se běžně pořídilo za 60 haléřů. V centru Prahy ovšem mohlo být poněkud dráže. Pánský oblek ušili v rozmezí 30 až 80 korun, dámský klobouk za tři ale také za 50 korun. Noviny stály od čtyř do deseti haléřů, humoristický časopis na lepším papíře přes korunu a knížky začínaly na cenách okolo jedné koruny.
V prvním roce samostatné republiky bral průměrně zaměstnanec mezi 135 a 260 korunami měsíčně. Lépe na tom byli například horníci se 155 až 600 korunami měsíčně, hůře lidé, kteří pracovali v zemědělství. Ti si přišli na 50 až 90 korun za měsíc. O deset let později už byly mzdy vyšší, dělníci si přišli nad 500 korun, úředníci nad 1300 a horníci téměř na 1000. A co se za to dalo koupit? Kilo chleba stálo 3,40 korun, pánská košile 25 korun, kilo vepřového 17 korun, kilo másla 26 korun, jízdenka na vlak na dvacetikilometrovou vzdálenost 5 korun, ostříhání vlasů u kadeřníka 4 koruny, litr piva necelé 3 koruny.
Třeba na pražském Žižkově připadalo v roce 1906 na 10 tisíc obyvatel pouhých šest městských zaměstnanců a celý veřejný sektor tu včetně lékařů představovalo 45 osob. Následující ceny můžete pro jednodušší představu násobit 100 a získáte tak orientační přepočet na dnešní ceny. Nezapomínejte, že v cenách už je započítána daň. Jedno vejce přišlo na čtyři až šest haléřů, kilogram brambor na pět haléřů, litr vína na 60 až 80 haléřů a kilogram másla něco přes dvě koruny. Pivo tehdy přišlo od 12 do 26 haléřů za půllitr a z jednoho litru se platila daň osm haléřů, která byla předmětem velkých protestů veřejnosti. Na tabák byl státní monopol, a tak v celém Rakousko-Uhersku stála krabička deseti „sportek“ 20 haléřů a krabička zápalek k tomu haléře dva.
„Je to mýtus, když si lidé nyní myslí, že za první republiky bylo dobře. Pamatuji si, jak nám často na dveře klepali žebráci. Bylo mnoho velmi chudých lidí. A ti, kteří na tom nebyli tak špatně, si velmi vážili věcí, které měli. I mezi ženami z poměrně dobře situovaných rodin bylo běžné, že šaty přešívaly, zašívaly. Nebylo to tak, že když šaty měli dírku nebo takzvaně vyšly z módy, vyhodily se. Naopak, třeba ze dvou, tří šatů se ušily šaty jedny, nové. Měly jsme jich jen několik a staraly se o ně. Když dnes vidím ty hromady oblečení v nákupních centrech, nechápu to,“ vyprávěla prvorepubliková herečka Eva Gerová, krátce před svým úmrtím v roce 2013.
Existovaly daně přímé, ale také nepřímé, na kterých se přiživoval svým podílem obecní rozpočet. Daň z příjmů platil jenom ten, jehož roční příjem přesáhl 1200 korun. Nepřímé daně zatěžovaly hlavně potraviny a také další běžné produkty. Tyto daně vybírali na vhodných místech Prahy celníci a říkalo se tomu akcíz. Samozřejmě že se vesele pašovalo vše možné. Kromě toho existovalo velké množství mimořádných daní. Celkové zatížení ale nebylo nijak vysoké. Ostatně stát potřeboval o hodně míň peněz.
V novém Československu bylo silně znát, že prožilo válku. Pole byl neoseta, průmysl se znovu rozjížděl, mnohé rodiny byly zdevastovány, protože ztratily hodně mužů. Mnozí muži se z války vrátili těžce zranění. Takže existovala vrstva velmi chudých lidí a životní úroveň v různých částech země se silně odlišovala. Je například nemožné srovnávat životní styl obyvatel Prahy a východního Slovenska v té době. Z tehdejších statistik se například dochoval pozoruhodný údaj, že na sto lidí připadlo jen 62 dva postelí. Okolo 50 procent rodin obývalo jen jednu místnost, přes 22 procent nemělo tekoucí vodu v bytě. V zemi bylo jen 200 dětských lékařů, z tisíce novorozenců jich 48 zemřelo. 228 tisíc lidí nemělo po první světové válce práci. Faktem je, že rok od roku se čím dál více rozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými. Právě v té době začínalo čím dál více žen pracovat.
Plat kolem 1200 korun ročně pobíral kvalifikovaný dělník, 6000 korun nižší úředník a průměrný roční plat vyššího úředníka mohl být i 12 000 korun. Vysokoškoláci byli výrazně lépe placeni, ale práci hledali obtížně. Inženýři nebo technici brali roční plat okolo dvou tisíc korun, školník 1000-1500 korun, učitel nejméně 1200 korun a příplatky, ředitel školy pak mohl mít i přes 7000 korun.
Zde jsou příklady některých obvyklých platů. Údaje jsou opět čerpány z odborných a dobových zdrojů.
- Správce lázní: roční plat 1 000 Korun + naturální byt, palivo a bezplatné svícení.
- Městský exekutor: roční plat 2 100 K.
- Městský zahradník: 1 400 K.
- Městský sluha: 1 000 K.
- Učitel a městský lékař: 2 000 K + 200 K tzv. příbytečné (dnes by se spíše řeklo příspěvek na nájem).
- Ředitel gymnázia: 6 000 K.
O poznání nižší platy bychom nalezli opět u dělníků. Tzv. „obvyklá denní mzda“, paralela dnešní minimální mzdy, činila 1 K za den, tj. cca 300 K za rok. Týkala se mladistvých dělnic a učnic. Typický plat dělnice činil něco přes 400 K za rok. Platy kvalifikovaných dělníků mohly dosahovat i k 1 500 K za rok.
Některé z tehdejších cen:
- 1 kg masa – 0,90–1,30 K.
- vejce 1 ks – 4 haléře.
- 1 kg mouky – 26 hal.
- 1 kg cukru – 85 hal.
- 1 kg brambor – 5 hal.
Železná kamna střední velikosti pro domácnosti vyšla na 10 Kč. Roční nájemné za 1 místnost vyšlo v Praze na 100 – 200 K. Cena celého činžovního domu se pohybovala v širokém rozmezí od cca 20 000 K do cca 100 000 K.
Není vyloučené, že při pohledu na výpis z bankovního konta může přijít myšlenka: kolik se za bydlení platilo třeba za starého dobrého mocnářství Rakousko-Uherska? V roce 1900 bylo průměrné roční nájemné za jednu místnost v Praze přibližně 200 korun.
V okrajových čtvrtích jako Žižkov, Smíchov nebo i na Královských Vinohradech to však bylo jenom něco málo přes 100 korun. Jak se tedy tehdy žilo v nájemním bytě? Bydlení nebylo nijak levnou položkou. Hodně nájemníků se skutečně muselo spokojit s jedinou, malou místností k bydlení. Bádání historiků navíc naznačuje, že místnosti a byty měly poměrně malé rozměry. V přepočtu bytové plochy na metry čtvereční a obyvatele jsme už od poloviny 19. století hodně pokulhávali například za Francií nebo Německem, což je ostatně stav, který zůstává dodnes.
A teď už k bydlení. Za 220 korun nabízela jedna pražská firma leštěný nábytek z tvrdého dřeva, který se skládal ze dvou šatníků, dvou postelí se slamníky, stolu, čtyř židlí, divanu a umyvadla s mramorovou deskou. Za jednu žárovku o normální svítivosti 16 svíček v soukromém bytě to byl roční paušál 24 korun. Podnikatelé platili víc – třeba pekaři, kteří celou noc svítili, 44 korun za žárovku. Levný pokojík pro studujícího i s klíčem od domu stál i 16 korun měsíčně. Podobný pokoj se zaopatřením, tedy s jídlem a dalším komfortem, začínal od 40 korun. Za 30 korun se ale dal sehnat i pokoj s koupelnou.
Nyní ocitujeme několik zajímavých konkrétních údajů z knihy Zdeňka Šestáka o pražském Žižkově před sto lety. Krásný byt v Husově ulici zahrnující tři pokoje s parketovými podlahami, kuchyň, předsíň a koupelnu, s elektrickým osvětlením a vlastním klíčem od domu za 760 korun ročně. A vlastní klíč od domu to bylo tehdy v inzerci něco jako „kousek od stanice metra“ nebo „snadné parkování před vchodem“. Pokoj s kuchyní se nabízel v Husinecké ulici za 260 korun ročně. Menší byty – jeden pokoj s kuchyní, klozetem, předsíní a koupelnou – stály v rozmezí 240 až 340 korun, dva pokoje se stejným příslušenstvím 490 až 530 korun. Krám s malým bytem se dal pořídit za 500 korun ročně.
Zhruba 350 metrů čtverečních podnikatelských prostor pro výrobu za 2600 korun ročně, holič nebo řezník platil za provozovnu okolo 450 korun, ale i dvojnásobek. Na periferii tedy kvalitní, i z dnešního pohledu lehce nadstandardní nájemní bydlení stálo víc než 700 K ročně. Směrem k centru Prahy se tato částka patřičně zdvihala, zhruba stejným tempem jako dnes až někam k dvojnásobku. Vedle toho samozřejmě existovalo daleko nákladnější, skutečně luxusní bydlení, ale jak vypadal „běžný“ život okolo roku 1900.
Jak se tedy žilo a bydlelo v nájmu? Podle cenových relací se zdá, že o něco jednodušeji. Platilo však tehdy stejně jako dnes, a možná o trochu víc, že dobře je jen tomu, kdo má kvalifikovanou práci. Ti méně šťastní doslova přežívali ze dne na den. Bez nákladů na bydlení se zdá, že se reálně dalo dobře vyžít s méně než dvěma korunami na den, tedy přibližně 60 korun měsíčně, přepočteno 720 korun ročně. Pokud příjemce dosáhl na magickou hladinu 1200 korun ročního příjmu, tak mu zbývalo nějakých 500 K na bydlení. V praxi to však bylo poněkud složitější.
Mnoho platů bylo spojeno s nějakou další, například naturální výhodou. Na druhou stranu také hodně lidí, zejména ženy, nepracovalo a příjem domácnosti tak závisel na výdělku jediného člena domácnosti. Přesto dokázali tehdy lidé naspořit i hodně peněz. Překvapí, že mezi majiteli velmi čile obchodovaných činžovních domů se objevují učitelé, živnostníci, nižší úředníci a podobné „normální“ profese. A takový dům stál na Žižkově nejméně 50 tisíc korun, ale spíš okolo 80 až 100 tisíc korun. Pohled na ceny naznačuje, že za tím vším možná stojí harmoničtější rozdělení životních nákladů.
Žádná z položek se nezdá být výrazně větší než zbytek. Bydlení mohlo představovat 1/3 nákladů z ročního příjmu 1200 korun stejně tak jako potraviny a zbývající třetina se zdá být vyhrazena spotřebnímu zboží a úsporám, které nejspíš vznikaly hlavně díky peněžitým nebo nepeněžitým přídavkům k některým platům. Běžné daňové zatížení se s dnešním nechce ani srovnávat. Kvalita života průměrné populace se však jeví jako velmi dobrá.
Produktivita práce za posledních 100 let vzrostla nepochybně výrazným způsobem. HDP by dle přepočítaných čísel vzrostl několikanásobně. K přelidnění od té doby nedošlo. Bytů a domů dnes existuje víc než tehdy.
I přesto vše si pomocná dělnice před 100 lety vydělala na roční nájem levnější garsoniéry za cca 3 měsíce (průměrný roční plat 400 K, roční nájemné levnější garsoniéry 100 Kč).
Zdroje : měšec.cz,i 60.cz,e15