Stříbrná koruna Františka Josefa I. např. 1986
Stříbrná investiční mince z období Rakousko-Uherska vydaná v roce 1896 a ražená Vídeňskou mincovnou za vlády Františka Josefa I. Tyto stříbrné koruny se získávají jen velmi zřídka a proto jsou velmi vyhledávané sběrateli a investory.
František Josef I.
František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl 4 sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora.
Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře.
V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace. Válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.
František Josef I. zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916, ve Vídni. Jeho pompézní pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, již císař spojoval.
Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat. 28. října 1918 bylo vyhlášeno Československo. 1. listopadu 1918 zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.
Mezi významné faktory, které po více jak sto letech přispěly k zániku konvenční měny byly revoluční události v letech 1848-1849, nadměrná emise papírových peněz a tezaurace kovových mincí. Nástup nové měny byl umožněn hospodářským vzestupem v polovině 19. století. Objevy bohatých zlatých nalezišť v Kalifornii a Austrálii by umožnily zavedení měny vázané na zlato a tato možnost také byla zvažována. S ohledem na politické zájmy Rakouska v Německu však byla 24. ledna 1857 podepsána dohoda mezi Rakouskem a 27 německými státy, sdruženými v celní unii, o zavedení jednotné stříbrné měny při plné směnitelnosti bankovek za kovové mince.
Základem nové měnové soustavy již byl desetinný systém – z jedné nové celní libry (500 g stříbra) bylo raženo 45 zlatníků, které se dělily na 100 krejcarů. Nový zlatý (zlatník – gulden, florin, forint) nebyl roven konvenčnímu zlatému, 1 konveční zlatý odpovídal 1 a 1/20 nového zlatého. Nová měna byla označována jako rakouská (österreichische Währung), někdy též jako měna spolková. V platnost vstoupila 1. listopadu 1857, za rok nato se stala jedinou zákonou měnou monarchie a od 1. 1. 1859 v ní byly povinně vedeny i účetní záznamy, veřejná oznámení apod.
Společná měna německých zemí s Rakouskem neměla dlouhé trvání. Po válce s Pruskem v roce 1866 bylo Rakousko nuceno ze smlouvy vystoupit (1867) a smlouva zanikla se vznikem Německého císařství v roce 1871. V Rakousko-Uhersku se měna udržela do roku 1892, kdy ji nahradila měna korunová, která byla v poměru k měně rakouské 1:2 (1 rakouský zlatník = 2 koruny). Měna vázaná na stříbro způsobovala Rakousko-Uherskému mocnářství četné problémy, způsobené poklesem ceny stříbra v sedmdesátých letech 19. století a nakonec vedla v roce 1879 ke zrušení vazby rakouské měny na stříbro. V peněžním oběhu začaly vysoce převažovat papírové peníze a stříbrné mince ležely ve velkých množstvích v trezorech Rakousko-Uherské banky. Papírové peníze rakouské měny přetrvaly v oběhu ještě několik let po zavedení korunové měny a korunové bankovky je nahradily až v roce 1900.
Rakouský císař a maďarský král František Josef I. (1848-1916) byl předposledním vládcem impéria, jehož konec předznamenala I. světová válka (1914-1918). Během této války císař umírá a na trůn nastupuje poslední panovník Karel I. (1916-1918). Poslední dva válečné roky jsou raženy pouze dvouhaléře a dvacetihaléře. Od roku 1892 v Rakousko-Uhersku začíná platit systém, jehož hlavní jednotkou je koruna (corona) a dílčí jednotkou haléře (heller), přičemž koruna odpovídá sto haléřům. Maďarsko, kterému byla od roku 1867 v podstatě udělena nezávislost používá ekvivalentní systém, razí vlastní mince – dílčí jednotkou je fillér, hlavní korona. Válečné události se odrážejí v kvalitě drobného oběživa, v roce 1916 se na mincích mění rakouský znak. Koruny, dvoukoruny a pětikoruny jsou z kvalitního stříbra. V roce 1908 jsou raženy jednokoruny a pětikoruny oslavující 60. výročí vlády Františka Josefa I. Vedle stříbrných mincí byly raženy i zlaté desetikoruny, dvacetikoruny a stokoruny. Současně s nimi byly legálními platidly i zlaté čtyř a osmi florény (guldeny), někdy označované též jako deseti resp. dvacetifranky, které přetrvaly z předchozího období. Zlaté jednodukáty a čtyřdukáty, které byly v tomto období rovněž raženy nebyly běžnými platidly, ale sloužily v obchodním styku. Dukáty s letopočtem 1915 jsou oficiálně raženy i v současnosti (podobně jako např. tolar Marie Teresie). V letech 1866 – 1914 řada zemí střední Evropy používá jednotný váhový standard pro stříbrné a zlaté mince. Běžná stříbrná mince obsahovala 0,134 ASW (Actual Silver Weight) a běžná zlatá mince 0,187 AGW (Actual Gold Weight). Rakousko-Uherské mince nejsou v tomto ohledu výjimkou.
Seznam mincoven za vlády Františka Josefa I. (1848-1916) a jejich značky :
A – Vídeň (Wien) – od r.1872 bez značky
B – Kremnica
K.B. – Kremnica od r.1868
C – Praha – mincovna zrušena v r.1857
E – Karlovský Bělehrad, Karlsburg, Gyula Fehérvár (Sedmihrady)
GY.F. – Karlovský Bělehrad, Gyula Fehérvár od r. 1868
N.B – Velká Baňa, Nagybánya (Rumunsko)
G – Velká Baňa, Nagybánya od r. 1850
M – Milán, (Miláno, Lombardsko – Itálie)
V – Benátky (Venezia, Benátsko – Itálie)
Z – Záhřeb (Zagreb – Chorvatsko) – minc. zřízena v r. 1849 – jediná ražba Križar z roku 1849
Ražba dukátových mincí trvá až do konce vlády Františka Josefa I. Tyto mince náleží mezi tzv. obchodní mince, tj. mince z drahého kovu určené k obchodování s drahými kovy. Taková mince není součástí soustavy zákonných peněz a nemá nominální hodnotu stanovenou v peněžní jednotce a není s ní v zákonném poměru, tj. není nuceným platidlem. Její hodnota tedy není dána kurzem měny, ale cenou drahého kovu na trhu. K Rakousko-Uherským obchodním mincím vydávaným v době platnosti korunové měny náleží všechny zlaté jednodukáty a čtyřdukáty s výjimkou těch, které nesou letopočet 1915. V těchto případech se jedná o novoražby. Oproti oběživu je jejich ryzost vyšší (986/1000 Au oproti 900/1000).
Mezi obchodní mince řadíme i levantský tolar (uveden mezi pamětními ražbami Františka Josefa I. z období konvenční měny).
Po rozpadu Rakousko-Uherska byla velmi důležitá co nejrychlejší měnová odluka neboť inflace a zadluženost monarchie dosahovala závratných výšek. Situaci komplikovaly nepokoje na Slovensku, které bylo osvobozeno až v lednu 1919. Samostatné československé celní území bylo uzákoněno 20. února 1919, měnová reforma byla uzákoněna 25. února 1919. S přípravou měnové reformy se v tajnosti začalo již v lednu pod vedením Aloise Rašína. V první fázi byly všechny rakousko-uherské bankovky v hodnotě 1000 K orazítkovány, bankovky nižší hodnoty s výjimkou jedno- a dvoukorunových byly okolkovány. Nadále platily i rakousko-uherské mince. Nové československé státovky byly dávány do oběhu od září 1919. Významnou součástí měnových opatření na jaře 1919 bylo určení nové československé měnové jednotky. Navrhovány byly názvy jako Sokol nebo po francouzském vzoru frank, zákon z 10. dubna 1919 nakonec jako zákonné platidlo určuje korunu československou se zkratkou Kč. Poměr ke staré rakousko-uherské koruně se stanovil na 1:1. Vybavení kremnické mincovny bylo během nepokojů na Slovensku (válka s bolševickým Maďarskem) kompletně demontováno a odvezeno do Budapešti, československá armáda zajistila prázdnou mincovnu až 15. prosince 1918. Z toho důvodu trvaly přípravy k ražbě mincí nového státu několik let. První československou mincí byl dvacetihaléř, první byl v Kremnici vyražen 19. ledna 1921. Vítězem výtvarné soutěže, která rozhodla o vzhledu československých mincí byl sochař a medailér Otakar Španiel.
Kdo se vybaví Čechům, když se řekne “císařpán”? Samozřejmě František Josef I. Jak ale jeho doba vlastně vypadala na vesnici a ve městě? A jak se žilo za císaře pána?
Na trůnu byl František Josef úctyhodných osmašedesát let. Uvážíme-li, že průměrný věk v roce 1900 byl 55 let, jistě prošlo životem mnoho a mnoho lidí, kteří na trůnu nikoho jiného nezažili. Narodili se za císaře Františka Josefa a zemřeli jako stárnoucí lidé stále za jeho vlády. Velmi hezky a srozumitelně je to vyjádřeno v jedné z přednášek divadla Járy Cimrmana – obraz Františka Josefa I. jako vládce pozorovaly ve škole nad katedrou čtyři generace dětí… Taková doba to byla. Jak se ale lidem tehdy žilo?
Průmyslové země
České země byly v době Rakouska-Uherska poměrně bohatší částí monarchie. Vždyť tady byla většina průmyslových podniků, nouze nebyla ani o železniční tratě. To všechno dávalo možnost rozvoji. Velké rozdíly byly ale mezi vesnicí a městem. Vesnice žila svým způsobem života, kdy si lidé prakticky vše, co potřebovali k obživě, obstarali sami – obilí, brambory a zeleninu na políčku, maso ve chlévě nebo v králíkárně, vejce ve vlastním kurníku… Ve většině vesnic pak byli lidé, kteří provozovali základní řemesla – kovář, truhlář, často i švec a další. Výrobky, které nebylo možné sehnat ve vsi nebo na nedalekém trhu, pak přinášeli podomní obchodníci.
Jak daleko je “daleko”?
Když je řeč o nedalekých trzích, je potřeba si uvědomit, že se lidé většinou na trhy vydávali pěšky. Byli ale zvyklí chodit, ne jako my nyní, a tak bez problémů zvládali cestu dlouhou i deset i dvacet kilometrů do nejbližšího města. To bylo také centrem informací o všeobecném dění, které se pak šířily po vesnicích. Funkci “informátorů” plnili i zmiňovaní podomní obchodníci, kteří obcházeli vesnice v kraji a logicky tak mohli přinášet i nejnovější zprávy.
Bez koupelny a vody v bytě
Město oproti vesnici žilo docela jinak. Soustředili se sem hlavně lidé dělnických profesí, kteří statky a vesnické domky vyměnili za většinou malé a z dnešního pohledu samozřejmě absolutně nevyhovující byty. Jak takový byt vypadal? Většinou šlo o dvě místnosti – kuchyň a pokoj. Do kuchyně se vcházelo přímo zvenku, často z pavlače, která byla společná pro několik bytů. Na ní bývaly také (opět společné pro několik bytů) toalety. O vodě, zavedené do kuchyně, si mohly hospodyně nechat jen zdát, a tak bylo třeba běhat s kýblem na chodbu ke společnému vodovodu. Stejně tak koupelnu nebo místo jí podobné měl v bytě z chudších vrstev opravdu jen velký šťastlivec – a tak se čas od času, většinou jednou týdně, v chrám očisty měnila právě kuchyně. Důležité je také podotknout, že (stejně jako na vesnicích) musela jedna voda ve vaničce stačit pro celou rodinu. Uměli bychom si to dnes byť jen vzdáleně představit?
S nájemníkem za zády
I když šlo o bydlení velmi skromné, mnozí museli brát “na byt” ještě podnájemníky, jejichž příspěvek na nájem se velmi hodil. V takto velkém – nebo spíš malém – bytě tak často žilo i pět nebo šest lidí. Těžko si tedy představit, že by třeba každé dítě mohlo mít na takovém prostoru svoji postel.
Vlastenecké hospody
V době vlády Františka Josefa I. a zváště pak v jejích pozdějších letech se také začaly formovat skupinky, které připravovaly odboj proti monarchii a proti císaři. Jistě, že šlo o činnost zakázanou a tajnou, ale jejich myšlenky se šířily stále rychleji, a to i díky tomu, že v době na počátku minulého století již téměř všichni lidé uměli číst a bylo tak možné šířit i různé osvětové letáky. A kde by se měla taková činnost rozvíjet? Kde jinde, než v hospodách, které se také staly centrem prakticky veškerého společenského, ne jen vlasteneckého dění.
Nebylo na výběr
Chtěli bychom se vrátit do doby, kterou můžeme s jistou dávkou nostalgie považovat za idylickou? Líbilo by se nám žít ve snad klidnějším a zdánlivě pomalejším světě, ale bez současných vymožeností? Dnes si můžeme zvolit moderní život nebo se třeba uchýlit na samotu a snažit se podle možností žít v souladu s přírodou a mimo civilizaci. Tehdy si lidé nic lepšího vybrat nemohli.