Na našem území se korunová měna objevila poprvé v roce 1892, a sice za Rakousko–Uherska.
V tomto roce byla provedena měnová reforma a novou měnou se stala právě rakousko–uherská
koruna, která na našem území platila až do března 1919 . Jelikož se jednalo o
reformu makroekonomickou, tato změna příliš nezasáhla obyvatele v tom
smyslu, že ačkoliv si museli zvyknout na nové peníze a jejich hodnotu, jejich majetek tato
reforma fakticky neohrozila. Celou situaci usnadnila postupná výměna peněz v oběhu a dobrá
připravenost vlády. Přechod na novou měnu byl pozvolný a trval až do 1. 1. 1900, kdy oficiálně
začala platit pouze rakousko–uherská koruna. Osm let tedy bylo možné souběžně užívat jak
měnu původní (zlatky a krejcary), tak měnu novou. Navíc i ceny v obchodech byly uváděny
v tomto období v obou měnách. Jedinou výjimkou byl stříbrný zlatník, který
platil až do konce roku 1928 a byl používán jako dvoukoruna . Teoreticky s ním
tedy bylo možné až do této doby platit, avšak úřady a obchodníci jej nesměli vracet zpět do
oběhu.
V některých zdrojích se můžeme dočíst, že u bankovek i mincí platil dualistický princip. Jedna
strana bankovky byla rakouská – na této straně byly nápisy v němčině a druhá strana byla
uherská – na této straně byly nápisy uvedeny v maďarštině. První bankovky byly
vydány až koncem března roku 1900. První vydané bankovky korunové měny měly hodnotu
10 a 20 korun. Mince byly také dvojího typu – předlitavské (rakouské) a zalitavské
(uherské). Jedna strana mince byla vždy stejná a ta druhá se lišila podle toho, zda se jednalo o
předlitavské či zalitavské mince. Uherské mince nesly nápisy v maďarštině, zatímco ty
rakouské na sobě měly nápisy v latině . Mince pro rakouskou část se razily ve
Vídni, zatímco ty uherské v Kremnici. Oba druhy mincí však rovnocenně platily na celém
území monarchie.
Toto tvrzení však není úplně přesné. Po zaměření se na vzhled dobových bankovek, jsem
zjistila, že na rakousko–uherských papírových penězích byla napsána jejich hodnota ve všech
jazycích jednotlivých států Rakousko–Uherska. Bankovky tedy nenesly nápisy pouze
v němčině nebo maďarštině.
Důvody zavedení korunové měny
Hodnota původní měny byla kryta stříbrem. Od 70. let 19. století se však začal výrazně měnit
poměr cen zlata a stříbra. V důsledku klesající ceny stříbra již hodnota kovu, obsaženého ve
stříbrných zlatnících, neodpovídala hodnotě platidel, a tedy nominální hodnota mincí výrazně
převyšovala reálnou hodnotu stříbra. Tím pádem již stříbro nemohlo nadále zajišťovat kupní
sílu mincí. Nutnost přejít ze stříbrného standardu na zlatý byla dána nejen udržením
ekonomické stability, ale také kvůli mezinárodnímu obchodu . Hospodářský a
politický růst Rakousko–Uherska a příliv zahraničního kapitálu vyžadovali stabilní měnu.
Nová měna byla nejen měnou zlatého standardu, ale také měnou s faktickým
oběhem zlatých mincí (Česká národní banka, Rakousko–uherská korunová měna, 2003–2018).
Alespoň část platů některých úředníků a důstojníku se, z prestižních důvodů, vyplácela ve
zlatých mincích (koruny, desetikoruny).
Klesající hodnota stříbra, která ohrožovala stabilitu stávající měny, byla tedy hlavním důvodem
pro zavedení nové měny a přechod na zlatý standard.Zlatý standard, dle mého
názoru, upevnil důvěru obyvatel v měnu, a celkově ji tak stabilizoval, proto tuto změnu
považuji za krok dobrým směrem, co se vývoje měny týče.
Zavedení nové měny samozřejmě muselo být upraveno v právních předpisech. V Říšské sbírce
se objevuje hned několik zákonů z roku 1892 věnujících se této problematice. Stěžejním
zákonem upravujícím měnu v tomto období byl, dle mého názoru, zákon č. 126/1892 ř. z., který
v následující podkapitole podrobněji rozeberu. Vedle tohoto zákona však vstoupily v platnost i
jiné zákony. Jednalo se například o zákon č. 127/1892 ř. z., který byl v podstatě smlouvou mezi
ministerstvem království a zemí na říšské radě zastoupených a ministerstvem zemí koruny
Uherské o zavedení nové měny. Jelikož byla právní úprava měny stanovena zvlášť v Rakousku
a zvlášť v Uhersku, byla tato dohoda nutná pro zajištění jednotné úpravy (Moravec a kol.,
1996). Za zmínku také stojí zákon č. 130/1892 ř. z., který zmocňoval ministra financí, aby
uzavřel půjčku na účet státu vydáním rentových dlužních úpisů. Tato půjčka byla nutná pro
zajištění zlata potřebného k ražbě zlatých mincí.
Zavedení korunové měny je upraveno zákonem č. 126 z 2. 8. 1892, který byl součástí Říšské
sbírky a lze ho tedy považovat za stěžejní právní předpis v dané oblasti. V této kapitole se
zaměřím na některá ustanovení tohoto zákona.
Hned v prvním článku tohoto zákona byl upraven název nové zlaté měny – koruna, která se
dále dělila na sto haléřů. Zemskými zlatými mincemi byly desetikoruny a dvacetikoruny
Od roku 1907 se začaly razit i zlaté stokoruny . I nadále byly některé
drobné mince raženy ze stříbra, neboť nebylo možné prodat jeho zásoby, které zbyly monarchii
po přechodu na zlatý standard z toho důvodu, že o stříbro nebyl takový zájem, jelikož sousední
státy již také užívaly zlatý standard.
V článku 10 zákona bylo určeno, že zemské stříbrné mince rakouské měny neboli zlaté
(původní rakousko–uherská měna), zůstanou v oběhu, dokud nebude stanoveno jinak. Na další
ražbu zlatníků mohlo být využito pouze stříbro, které již měla finanční správa k dispozici.
Článek 11 definoval, jaké druhy mincí korunové měny měly být raženy. Konkrétně se razily
mince zlaté, mince stříbrné (korunky), niklové mince (dvacetihaléře a desetihaléře) a mince
bronzové (dvouhaléře, haléře).
Mimo jiné tento zákon stanovoval poměr hodnot měny původní a měny nové. Jednalo se o
poměr 1:2, tzn. že jeden zlatník se rovnal dvěma korunám a jeden krejcar se rovnal dvěma
haléřům. Tento poměr platil jak pro mince, tak pro papírové peníze. Ceny se tudíž přepočítávaly
dle tohoto poměru. Dodnes je možné se setkat se slangovým označením
desetikoruny – „pětka“. Toto označení pochází právě z této doby a vychází ze zmiňovaného
poměru.
Zákon také stanovoval maximální částku, kterou byli soukromí obchodníci povinni přijmout.
Konkrétně se jednalo o korunky v hodnotě 50 korun, niklové mince v hodnotě 10 korun a
bronzové mince do výše jedné koruny. Zatímco u státních a veřejných pokladen byly korunky
přijímány bez omezení a bronzové a niklové mince do výše 10 korun .
Všechny platby, které měly být dle zákona plněny v rakouské měně, mohly být od nabytí
účinnosti tohoto zákona plněny i v měně korunové.
Se zavedením nové měny se mimo jiné pojila i likvidace státovkového dluhu. Státovky jsou
papírové peníze vydávané státem, ne emisní bankou. Tento státovkový dluh vznikal od roku
1866 (v období prusko–rakouské války), kdy stát vydával papírové peníze s nuceným oběhem.
Na rozdíl od bankovek nebyly státovky volně směnitelné v cizích zemích. Začaly se tedy
postupně stahovat z oběhu. „Cílem stažení státovek bylo hlavně ‚vytvořit místo‘
pro plnohodnotné peníze korunové měny, jež byly státovkami vytlačovány“.
Nakonec se v roce 1903 podařilo zrušit platnost a nucený oběh všech starších státovek. Stahování státovek z oběhu bylo zcela dokončeno v roce 1907 .
Od roku 1900 byly státovky postupně nahrazovány bankovkami korunové měny, které
vydávala emisní banka. Tyto bankovky byly nepřímo kryté zlatem, což znamená, že nebyly
volně směnitelné za zlato, avšak bylo možné je vyměnit za cizí valuty.
Již od roku 1912, kdy začínalo růst politické napětí v Evropě (vojenské nepokoje na Balkáně),
se postupně z oběhu vytrácely mince z drahých kovů. První světová válka měla tedy, mimo
jiné, negativní dopad na peněžní systém monarchie . Jedním z největších dopadů
války na měnu bylo způsobení prudké hyperinflace. Příčinou a důkazem obrovské inflace bylo
rostoucí množství platidel v oběhu. Z původního množství peněz v hodnotě 3 miliard korun (v
roce 1914) objem peněz vzrostl až na 35,5 miliard korun (v roce 1918) .
Z oběhu se, jak již bylo zmíněno, vytrácely zlaté, stříbrné, ale i bronzové a niklové mince, které
si občané uchovávali pro jejich hodnotu danou obsahem drahých kovů . Mince
však mizely i z toho důvodu, že byly využívány pro vojenské účely. V roce
1916 se proto začaly razit drobné mince z nekvalitního železa a ty ze stříbra (koruny a
dvoukoruny) byly nahrazovány papírovými platidly. Mimo používání levnějších
kovů bylo zmenšování průměru mincí dalším způsobem, jak ušetřit ztenčující se zásoby kovů.
Nedostatek drobných mincí byl tak velký, že dokonce vedl ke krizovým
řešením jako bylo například trhání papírových bankovek. Rakousko–uherská
banka svojí nečinností toto poškozování platidel v podstatě legalizovala, jelikož neexistoval
způsob, jak tento problém efektivně řešit. Tato situace, jak bylo ve válečných
obdobích běžné (například v letech 1848–1849), nakonec vedla k tomu, že se začaly vydávat
nouzové peníze. Tyto peníze vydávali obchodníci, spořitelny, obce, ale i výrobní závody. Co
nebylo až tak obvyklé bylo vydávání poměrně vysokých nominálů nouzových peněz. Období,
kdy byly vydávány nouzové peníze překvapivě neskončilo s koncem války, ale trvalo o několik
let déle . Ačkoliv bylo oficiálně vydávání nouzových platidel zakázáno,
nedocházelo k žádným krokům, které by tomu reálně zabraňovaly. Nedostatek platidel byl tak
velký, že se v některých částech území lidé museli uchylovat i k naturální směně .
Je tedy zřejmé, že vláda absolutně nezvládala zajištění dostatečného množství platidel, a proto
muselo docházet k takovýmto krizovým řešením, která byla třeba i nelegální, ale jelikož nebylo
možné v tu chvíli situaci napravit, tak je stát vědomě přehlížel.
Nakonec problém s nedostatkem mincí vyřešila válečná inflace sama. Ta vedla k takovému
růstu cen, že již nebylo zapotřebí těchto drobných mincí. Bankovky již nebyly kryty zlatem, jak
tomu bylo doposud, ale byly kryty pouze autoritou státu. V roce 1913 bylo 65 % bankovek
v oběhu v celkové hodnotě zhruba 2,5 miliardy korun kryto zlatem, zatímco v roce 1918 byly
v oběhu bankovky v celkové hodnotě 29 miliard a nebyly kryty vůbec ničím. V roce 1918
vznikl dokonce tak velký nedostatek oběživa, že se začaly tisknout bankovky, které měly jednu
stranu prázdnou, aby byla jejich výroba rychlejší. V období první světové války
se korunová měna tedy stala v podstatě měnou papírovou. Navíc se stát zadlužil kvůli válečným
půjčkám ve výši 50 miliard.
Důsledkem kritické situace a rozpadu Rakousko–Uherska bylo i zavedení povinnosti přijímat
kupónové obligace válečných půjček ve státním sektoru .
Každá válka s sebou přináší rozvoj ve zbrojním průmyslu, takže by se dalo říct, že někteří lidé
z nastalé situace mohou profitovat a že je posilněn hospodářský růst těchto odvětví. Na straně
druhé ale dochází k ekonomickému poklesu a často také ke znehodnocení měny ve formě
hyperinflace, kterou můžeme pozorovat právě v tomto případě.
Ačkoliv to na první pohled není zcela zřejmé, za první světové války docházelo i k ochraně
měny, a sice v podobě devizového práva. Překvapivě ne ve všech zdrojích se s touto informací
můžeme setkat. Řešením, pokud se chceme o tomto opatření dozvědět více, je dohledat původní
právní úpravu.
„V r. 1916 zavedla vláda vázané devizové hospodářství, v jeho rámci zřídila i devizovou
ústřednu jako nucenou organizaci pro obchod s devizami“. Rakousko–
uherská vláda se začátkem první světové války, na podzim roku 1914, rozhodla zavést řízené
válečné hospodářství. Stát tak začal ovládat jednotlivá odvětví hospodářství pomocí ústředen a
průmyslových svazů. Právě devizová ústředna měla tedy na starost, jak již vyplývá z jejího
názvu, regulaci devizové oblasti (Česká národní banka, Československá devizová ústředna,
2003–2018).
„Ústředna pro obchod s cizozemskými platidly“ byla zřízena nařízením č. 421/1916 ř. z., 1. 1.
1917 pro rakouskou část (Předlitavsko). Tuto ústřednu měla na starost Rakousko–uherská
banka. Od této chvíle každý, kdo například získal cizí měnu prodejem zboží do zahraničí, byl
povinen valuty odevzdat do této ústředny. Nezávisle na této ústředně vznikla i uherská devizová
ústředna (Česká národní banka, Československá devizová ústředna, 2003–2018).
Rakousko–uherská devizová ústředna fungovala na našem území až do konce ledna 1919, tedy
i po vzniku Československa. Poté na její místo nastoupila Československá devizová ústředna
(Česká národní banka, Československá devizová ústředna, 2003–2018).
V této kapitole se zaměřím konkrétně na nařízení č. 421/1916 ř. z., které upravovalo
obchodování a oběh cizích platidel a stanovovalo omezení v zahraničním obchodu.
Přímo v prvním paragrafu tohoto nařízení bylo stanoveno, že: „Obchod a oběh cizozemských
platidel (devis a valut) a obchod s cizozemskem podrobuje se na dobu mimořádných, válkou
způsobených poměrů obmezením, stanoveným v tomto nařízení.“ (Nařízení č. 421/1916 ř. z., §
1).
Ve druhém paragrafu bylo stanoveno, že cizozemská platidla, ale například i šeky a směnky
v cizí měně, mohly být směňovány a získávány pouze u firem spadajících pod devizovou
ústřednu. Také pouze takovým firmám mohla být tato platidla a cenné papíry prodávány nebo
dávány v zástavu.
Komisionáři mohli zprostředkovávat obchody s firmami patřícími k devizové ústředně, avšak
komisionáři nesměli sami vstupovat do těchto obchodů (§ 3).
Lidé sjednávající tyto obchody, byli povinni na vyzvání příslušného orgánu předložit dané
dokumenty a podat vysvětlení o daném obchodu (§ 4).
Firmy patřící k devizové ústředně byly povinny jednat v souladu s jednacím řádem devizové
ústředny. Konkrétně se například jednalo o to, že tyto firmy měly povinnost přebývající devizy
a valuty odevzdávat devizové ústředně. Dále například při provádění obchodů dodržovat
pravidla stanovená jednacím řádem (§ 6).
Ministr financí vykonával dohled nad těmito firmami, které vykonávaly devizový a valutový
obchod jakožto komisionáři. Tyto firmy mohl ministr financí zbavit práva vykonávat devizový
a valutový obchod, a sice v případě potřeby chránit veřejný zájem (§ 7).
Konkrétní omezení vývozu bylo upraveno v § 8: „Vyvážeti do cizozemska bankovky Rakousko–
uherské banky, pokladní poukázky válečné zápůjčkové pokladny, jakož i na korunovou měnu
znějící šeky a směnky je zakázáno.“ (Nařízení č. 421/1916 ř. z., § 8). Toto ustanovení se
netýkalo zásilek a převodů, kterým rakouská nebo uherská devizová ústředna udělila písemný
souhlas. Navíc bylo povoleno brát si s sebou do zahraničí peníze do výše 500 korun (dále K) (§
8).
Dále bylo také zakázáno převádět do zahraničí peníze, které přesáhly hodnotu 200 K. Výjimkou
byly opět případy, kdy k tomu devizová ústředna udělila písemný souhlas, nebo pokud šlo o
opatření cizinců, kteří měli v zahraničí své bydliště (§ 9).
Pro udělení souhlasu devizové ústředny bylo nutné předložit doklady a vysvětlit obsah a účel
daného obchodu. Závazkům vzniklým před účinností tohoto nařízení, které měly být vypláceny
v korunové měně, byl udělen souhlas, stejně jako závazkům převzatým se svolením devizové
ústředny (§ 10).
Valuty získané prodejem zboží do zahraničí, u zboží přesahující hodnotu 300 K, musely být
odevzdány některé z firem patřící k devizové ústředně. Tuto povinnost mohla zrušit pouze
Rakousko–uherská banka, a to jedině ze závažných důvodů (§ 11).
Kdo by porušil ustanovení tohoto nařízení, dopustil by se trestného činu. Vždy docházelo
k propadnutí hodnot, které tvořil předmět trestného činu. Přestupky, pokud jiný předpis
neuváděl přísnější trest, mohly být trestány pokutou do výše až 5 000 K nebo 6 měsíci odnětí
svobody (§ 13).
Ke konci tohoto nařízení ještě byla upřesněna definice cizozemska. „Země posvátné koruny
Uherské, jakož i Bosna a Hercegovina nepočítejte se k cizozemsku podle tohoto nařízení“
(Nařízení č. 421/1916 ř. z., § 14).
V roce 1918 skončila první světová válka a 28. 10. 1918 došlo k vyhlášení samostatné
Československé republiky (dále ČSR). „Nový stát ve střední Evropě, Československo, de facto
i de jure vznikl, byť skomírající monarchie formálně živořila ještě dva týdny“ .
V tomto období platila právní i měnová kontinuita. Pojem měnová kontinuita znamená,
že ačkoliv vznikl nový stát, v tomto případě Československo, na jeho území stále platila
původní, rakousko–uherská, měna . Začátky samostatného Československého
státu nebyly úplně nejjednodušší. Československo se potýkalo s poválečnou hyperinflací,
rozvíjejícím se černým trhem a v neposlední řadě také provázaností s kolabujícím Rakousko–
Uherskem. Aby se československá ekonomika nezhroutila, bylo nutné podnikat rychlé a rázné
kroky. Dalo by se říct, že první československý ministr financí, Alois Rašín, v tomto ohledu
zachránil Československo, jelikož přesvědčil vládu k potřebným krokům. V únoru 1919 tak
byly uzavřeny československé hranice a vrcholily přípravy pro zavedení vlastní měny .
Byl zastaven nejen vývoz a dovoz zboží, ale také přeshraniční pohyb osob, dokonce byl
přerušen i poštovní styk se zahraničím. V této době byl vyhlášen zákon o
kolkování bankovek a o státní půjčce. Na tyto zákony se podrobněji zaměřím
v následující kapitole.
A. Rašín však stanovil několik podmínek, za kterých Československo bylo ochotno užívat
původní společnou měnu. Jednalo se například o to, že Rakousko–uherská banka nesměla
poskytovat půjčky některému ze svých nástupnických států, aniž by to zbylé státy schválily.
Dále požadoval, aby Československo nebylo odpovědné za nově vzniklé závazky Rakousko–
Uherska. Navíc trval na tom, aby se ukončilo lombardování válečných půjček a aby
Československo nebylo zodpovědné za následky tohoto lombardování. Avšak Rakousko–
uherská banka nerespektovala tyto názory nástupnických zemí a nadále lombardovala cenné
papíry. To však mělo za následek rostoucí nedůvěru v rakousko–uherskou měnu. Nutno ještě
zmínit, že Rakousko–uherská banka stále ještě fungovala jako centrální banka pro své
nástupnické země.
Přetrvávající inflace ztěžovala hospodářský rozvoj Československa, a navíc, jak již bylo
zmíněno, rostla nedůvěra v rakousko–uherskou korunu. Proto bylo nutné přejít na vlastní novou
měnu. K tomuto kroku bylo potřeba několik opatření, o která se postaral A. Rašín. Jednalo se o
uzavření státních hranic, okolkování původního oběživa, skončení platnosti a stahování
neokolkovaných platidel z oběhu, zavedení kurzu pro přechod na novou měnu a pevného kurzu
pro švýcarský frank, a aby byla možná emise státovek, byl zřízen Bankovní úřad ministerstva
financí a obnovena mincovna v Kremnici.
Pro popsání a pochopení měnové reformy jsem si jako zdroj vybral přímo knihu A. Rašína –
Můj finanční plán, jelikož si myslím, že je to nejautentičtější a nejpřesnější zdroj. Za velkou
výhodu považuji, že kniha je v podstatě komentářem a odůvodněním k provedeným krokům a
zároveň i výkladem k souvisejícím zákonům z pohledu toho, kdo tuto měnovou reformu
provedl. Samozřejmě by se však mohlo stát, že by byla situace nastíněna příliš jednostranně,
proto jsem použila i další zdroje.
Alois Rašín byl prvním československým ministrem financí, který se zasloužil o osamostatnění
měny a zavedení československé koruny. A. Rašín byl zastáncem deflační
koncepce, která měla pomoci zhodnotit korunu, vytvořit tak výhodnější kurz koruny k ostatním
měnám a pokles cen na našem trhu . Zpětně lze ocenit kroky A. Rašína,
které vedly k vybudování stabilní a kvalitní měny. Ve své době se však A. Rašín setkával
s velkým odporem a nesouhlasem, především sociálně slabších lidí, kteří si neuvědomovali, že
sociální pomoc státu nemůže být bezmezná. Jeho odpůrci však byli například i
ti, kteří spláceli dluhy z minulosti, jelikož by se jejich dluhy díky deflaci staly dražšími. Dále
byla deflace nevýhodná pro exportéry, kterým ztěžovala konkurenceschopnost na zahraničních
trzích. Velkými Rašínovými oponenty pak byli pozdější ministr financí Karel Engliš a ekonom
Vladislav Brdlík . Nakonec se A. Rašín stal obětí svého odpůrce, který ho
v roce 1923 zavraždil při atentátu. Avšak Rašínovy myšlenky se ještě dlouhou dobu
v Československu uplatňovaly.
Rašínova měnová reforma byla nutným krokem k vytvoření hospodářsky suverénního státu.
Dva hlavní cíle této reformy byly zmírnění inflace a vytvoření vlastní měny, a tedy následné
odpoutání se od Rakousko–Uherska. Se zavedením nové měny souviselo i vytvoření názvu pro
nová platidla. Objevilo se hned několik návrhů, jako například lev, tolar, hřivna a sokol, avšak
nakonec bylo rozhodnuto, že se zachová název koruna, včetně dělení na 100 haléřů .
A. Rašín ve své knize uvedl, že nechce zvolit stejný postup, jaký byl aplikován v roce 1811, že
nechce násilně devalvovat měnu nebo snad způsobit nespravedlivé přesuny majetku. Proto
nastínil svůj finanční plán, který se skládal z jednotlivých kroků. Jeho cílem bylo:
• odpoutat bankovky od rakousko–uherských bankovek
• nuceně stáhnout část bankovek z oběhu, a tím snížit množství bankovek v oběhu
• zakázat zápůjčky státu (přímé i nepřímé), převzít cedulové bankovnictví, stanovit
přípustný oběh
• stáhnout valuty a domácí i zahraniční kovové peníze
• provést soupis majetku – především movitého pro přípravu majetkové dávky
• zvýšit příjmy státního rozpočtu zavedením nových daní a zvýšením původních daní
• zcela stáhnout z oběhu státovky pomocí majetkové dávky, zároveň také zřídit
cedulovou banku, která by vydávala plně krytá platidla (Rašín, 1920).
V následujících podkapitolách se budu podrobněji zabývat jednotlivými body, avšak se
zaměřím na ty, které se primárně věnují úpravě měny.
Kolkování bankovek
Přípravy na odpoutání se od Rakousko–uherské banky začaly již začátkem roku 1919.
Bankovky v hodnotě 10 000 K, 25 K a 200 K, které byly tištěné pouze z jedné strany (což za
první světové války umožnilo jejich rychlejší tisk, jak už zmiňuji v předchozí kapitole), nebyly
nově na našem území považovány za platné. Dále se A. Rašín rozhodl postupovat dle teritoriální
zásady, což znamená, že byly uznány a okolkovány všechny bankovky, které obíhaly na území
ČSR a nezáleželo tedy, zda je vlastnil občan Československa či příslušník jiného státu (Rašín,
1920).
Dalším krokem bylo vyřešit, jak bude technicky provedeno okolkování bankovek. Možnosti
byly dvě – buď na bankovky přímo natisknout kolek, což byla varianta spolehlivější, ale
složitější, nebo pouze kolek na každou bankovku nalepit. Nalepení kolku byla sice rychlejší,
ale ne tak bezpečná varianta. Z těchto důvodů se na bankovky v hodnotě 1 000 K kolky tiskly
chemickou barvou v Praze v kolkovním úřadě. Tyto kolky měly být spolehlivou ochranou proti
padělání. U bankovek nižších hodnot se pak z důvodu úspory času použily kolky nalepovací.
Papírové koruny a dvoukoruny byly vyřazeny z kolkování, jelikož jich bylo v oběhu příliš a
opatřit každé z nich kolek by zabralo příliš mnoho času, a celý proces by tak byl zbytečně
pozdržen. (Rašín, 1920) Okolkovány byly tedy bankovky v hodnotě od 10 korun výše, takže
již zmiňované nekolkované koruny a dvoukoruny jejich majitelům propadly bez nároku na
náhradu. Bez náhrady byla z oběhu také stažena pětadvacetikorunová bankovka, která nebyla
příliš kvalitní. Kolkování bylo konkrétně provedeno na území českých zemí v období od 3. 3.
1919 a dokončeno bylo již 9. 3. 1919, oproti tomu na Slovensku bylo kolkování dokončeno až
19. 3. 1919 kvůli strategické a politické situaci. Kolky byly tištěny v hodnotě jedné setiny
hodnoty bankovky, to znamená, že například na stokoruny se lepily korunové kolky, na
dvacetikoruny potom kolky dvacetihaléřové.
Opatření bankovek kolkem mělo rovnou dva důvody. Prvním bylo označení a stanovení
množství bankovek na území Československa. Druhým důvodem bylo distancování se od
aktivit Rakousko–uherské banky, konkrétně lombardování válečných půjček, čímž Rakousko–
uherská banka vlastně navyšovala množství oběživa, jelikož se jednalo o zpeněžování těchto
půjček. Separace bankovek měla dokázat, že na území ČSR není prováděno a podporováno
rozmnožování platidel (Rašín, 1920).
Navzdory okolkování rakousko–uherských bankovek však docházelo k nelegálnímu přílivu
peněz ze zahraničí za pomoci označování těchto bankovek padělanými kolky .
Zmenšení množství peněz v oběhu
Na rozdíl od kolkování bankovek se proti zmenšení množství peněz v oběhu objevovalo mnoho
nesouhlasných reakcí. Hlavním cílem, kterého A. Rašín dle vlastích slov chtěl dosáhnout, bylo
snížit množství oběživa natolik, že by vznikl nedostatek a obchodníci by byli nuceni si půjčovat
peníze v bankách, které by si půjčovaly od cedulové banky. Tím by v podstatě zvýšení peněz
v oběhu bylo podloženo obchodní a průmyslovou potřebou. To by znamenalo, že by byly
peníze, dle A. Rašína, kryty bankovně a národohospodářsky. Množství peněz by se odvíjelo od
cirkulace statků (Rašín, 1920).
Vyvstala ale otázka, o kolik zmenšit množství peněz v oběhu. A. Rašín chtěl původně zadržet
80 % oběživa, to se mu však nepovedlo a ani pokus o prosazení stažení 60 % peněz v oběhu
nevyšel. Nakonec tedy bylo dohodnuto stažení 50 % oběživa. 25. 2. 1919 A. Rašín uvedl
zmocňovací zákon, a ještě ten den v noci byly uzavřeny hranice, aby nedocházelo k pronášení
bankovek na naše území. V následujících 10 dnech bylo provedeno okolkování bankovek
(Rašín, 1920).
Pokud se zaměřím na konkrétní čísla, z původních 7 157 mil. korun, které byly připraveny
k okolkování, tedy bankovky v hodnotě vyšší než 2 koruny, bylo nakonec zadrženo pouze 2 452
mil. korun, ze kterých nakonec ještě bylo 815 mil. korun vráceno. Nestahovaly se například
bankovky, které předkládaly státní instituce. Zmíněných 50 % stahovaných platidel se týkalo
pouze soukromých osob. Naproti tomu bankovky, které byly vydané Rakousko–uherskou
bankou přes nesouhlas nástupnických zemí, nebyly vůbec připuštěny k okolkování. Jednalo se
zejména o bankovky v hodnotě 10 000 K vydané v listopadu 1918 a zmiňované bankovky,
které byly natištěny pouze z jedné strany. Z celkového množství peněz v oběhu, včetně mincí
a papírových peněz nízkých hodnot, bylo nakonec zablokováno pouze 29 % z celého množství
platidel.
Hlavním důvodem pro snížení množství peněz v oběhu bylo zmírnění inflačních tlaků. V praxi
to vypadalo tak, že kdo si přišel nechat okolkovat bankovky, dostal zpět pouze poloviční
množství, než se kterým přišel. Zadržení 50 % bankovek bylo nazýváno jako nucená půjčka
státu . Tyto peníze byly ukládány na vkladní listy, které byly zhodnocovány
úrokem ve výši jednoho procenta. Vkladní listy mohly být použity například na zaplacení
majetkové dávky určené podle provedeného soupisu majetku. Nutno
zmínit, že soukromé osoby ještě musely navíc platit i hodnotu kolků, což znamenalo setinu z
hodnoty okolkovaného obnosu. Celkem tedy dostal občan zpět pouze 49,5 % hodnoty svých
úspor.
Ačkoliv se mohou tyto kroky zdát poněkud radikální, byly pro stabilizaci nové měny nezbytné.
Jak bude popsáno v dalších kapitolách, Rašínova měnová reforma byla oproti těm z roku 1945
a 1953 asi tou nejméně ničivou a v důsledku měla příznivé dopady na korunovou měnu.
Stanovení přípustného oběhu platidel
A. Rašín odmítl nevůli Rakousko–uherské banky vůči tomu, že by se mělo Československo
osamostatnit, co se měny týče. Argumentoval tím, že Rakousko–uherská banka také nedbala
našich protestů vůči lombardování válečných půjček Rakousku a Maďarsku. Nakonec se však
podařilo s Rakousko–uherskou bankou dojednat dohodu o převzetí úředníků, budov a inventáře,
tudíž mohlo dojít k právní úpravě oběhu a správy platidel na území Československa. Došlo tedy
k vydání zákona č. 187/1919, sb. z. a n., díky kterému došlo k úplnému odpoutání se od
Rakousko–uherské banky. Tento zákon rozeberu v další kapitole. Stát měl tedy právo vydávat
a razit mince, novou měnou se stala koruna československá (dále Kč), původní mince zůstaly i
nadále v oběhu a neokolkované bankovky již neměly na našem území nucený oběh (Rašín,
1920).
Stažení valut a domácích i zahraničních kovových peněz
Za první světové války docházelo k thesauraci stříbrných a zlatých mincí pro jejich vnitřní
hodnotu. Nepochybně tak mezi obyvateli bylo stále velké množství těchto mincí a také cizích
valut. Před zavedením devizové ústředny došlo právě k velkému nárůstu zahraničních
pohledávek. Hlavním motivem pro stažení těchto pohledávek byl jednak nákup v zahraničí, ale
především utvoření zlatého pokladu pro novou cedulovou banku. Tím měla být zajištěna
stabilita a hodnota měny (Rašín, 1920).
K zajištění zlatého pokladu mělo dojít třemi způsoby: dobrovolnými dary, půjčkou ve stříbře,
zlatě a valutách, a nakonec soupisem nezpracovaného a mincovního zlata, stříbrných a zlatých
mincí a cizích papírových peněz (Rašín, 1920).
Nařízením č. 129/1919, Sb. z. a n. bylo bankám zakázáno vydávat tyto drahé kovy a valuty bez
ověření totožnosti. Při tomto zjišťování mohli být lidé vyslýcháni ohledně toho, jak k danému
majetku přišli. Tato opatření byla založena na tom, že za první světové války nebylo legální
valuty nabývat, jelikož zde fungovala devizová ústředna. Pokud by majetek pocházel z této
doby, jednalo by se o protiprávní jednání (Rašín, 1920).
Stažení státovek
Množství státovek v oběhu mělo být zmenšováno pomocí majetkové dávky. Nejdříve byl tedy
proveden soupis majetku. Oběh státovek měl být postupně zmenšován, a navíc mělo přibývat
jejich krytí. Před tímto opatřením bylo v oběhu 6 000 mil. státovek a z toho bylo 5 518 mil.
nekrytých, tedy v podstatě státní státovkový dluh. Aby bylo docíleno větší důvěry ve státovky,
chtěl A. Rašín nechat v oběhu pouze 3 000 mil. státovek, přičemž by 2 000 mil. bylo nekrytých
(Rašín, 1920).
Vyřešení problému s velkým množstvím státovek bylo přednější než zlatý poklad nebo
cedulová banka. A. Rašín argumentoval ve své knize tím, že kdyby v té době byla zřízena
cedulová banka, která by začala vydávat bankovky, jen by se celá situace zhoršila a způsobila
by se tím inflace, jelikož v oběhu je již 6 000 mil. státovek, ze kterých je většina nekrytých
(Rašín, 1920).
Koruna československá v době první republiky
Ačkoliv došlo k okolkování původních bankovek, bylo nutné definitivně vytvořit vlastní novou
měnu. Navíc kovové mince nebylo možné nijak odlišit, a tak mohlo stále docházet ke změnám
v množství peněz v oběhu, což rozhodně nebylo žádoucí. V dubnu roku 1919 byl vydán zákon
č. 187/1919 Sb. z. a n., který upravoval emisi prvních československých státovek. V tomto
období jsou vydávány státovky, jelikož až do roku 1926 neexistovala v Československu národní
banka, a proto musel emitovat papírové peníze přímo stát, konkrétně k emisi docházelo
prostřednictvím Bankovního ústavu Ministerstva financí ČSR. Papírová platidla z toho období
měla navíc i vysokou uměleckou hodnotu, především pak návrhy vytvořené Alfonsem Muchou.
Tisk nových státovek byl pochopitelně časově velmi náročný, a některé z nich se tak dostaly do
oběhu až v roce 1920. Jelikož se na nové státovky spěchalo, jejich ochranné prvky byly
nedostačující, a proto, jakmile to bylo možné, byly tyto státovky nahrazovány novými s lepšími
ochrannými prvky .
Výlučným emitentem mincí se stala mincovna v Kremnici. Jelikož se jednalo
o jedinou mincovnu na našem území, bylo zapotřebí ji zmodernizovat. I to byl jeden z důvodů,
proč ražba nových mincí trvala poměrně dlouhou dobu. V oběhu se proto
objevily první československé mince až v roce 1921. Rakousko–uherské mince tak mohly být
konečně stahovány z oběhu společně s Rašínovou jednokorunovou státovkou. Stahování
zmíněných platidel nahrazených novými mincemi proběhlo v roce 1924. V roce 1925 se do
oběhu dostává první pětikorunová mince.
Již během měnové reformy došlo k převzetí kontroly nad pobočkami Rakousko–uherské banky
na území Československa.
Československá koruna se stala stabilní a vysoce ceněnou měnou. Velkou zásluhu na kvalitě
měny měl, jak jsem již zmiňovala, A. Rašín a jeho měnová politika. Proto když se projevila
v letech 1921–1923 hospodářská krize, nezanechala na tehdejší ekonomice Československa animěně nijak výraznější škody. Navíc díky přísným deflačním krokům se v Československu
nevyskytovala prudká poválečná inflace, jako tomu bylo v jiných státech. V roce 1929 došlo
k přechodu naší měny na zlatý standard, což jen potvrzovalo sílu československé koruny. Tato
situace však byla nevýhodná pro československé exportéry .
V roce 1930 se v Československu teprve začala značně projevovat hospodářská krize, vzniklá
krachem na newyorské burze v dubnu 1929. Krize se projevila na celé ekonomice státu, statisíce
lidí přišly o práci. V průběhu 2. poloviny 30. let začala krize pozvolna odeznívat, avšak tato
situace vytvořila příznivou situaci pro ideologii Adolfa Hitlera. Mnoho Němců žijících
v Československu s ním začínalo sympatizovat, a tak docházelo k ještě většímu napětí. Tato
krize však již zasáhla i československou korunu. V roce 1934 nakonec muselo dojít k devalvaci
československé koruny, tedy ke snížení obsahu zlata v koruně o 1/6 její celkové hodnoty (z
původních 0,04458 g na 0,03715 g ryzího zlata). Ačkoliv byl tento krok těžce nesen, nakonec
se ukázal jako správný. Evidentně podpořil ekonomiku Československa, průmyslová výroba
začala růst. Avšak ani toto snížení nebylo zcela dostačující, proto se vláda v roce 1936 opět
rozhodla devalvovat korunu o další 1/6 hodnoty. Tento krok měl opět pozitivní dopad, ačkoliv
hodnota koruny na mezinárodních trzích klesla zhruba o 30 %, v Československu se neprojevila
výrazná inflace, takže běžní občané by toto opatření ani nezaregistrovali. Naopak ekonomice
se začalo znovu dařit a krize byla konečně úspěšně zvládnuta .